Překrásná novorenesanční budova Měšťanské besedy se secesní výzdobou je už přes 100 let živým centrem plzeňské kultury. Postavit ji nechal plzeňský spolek měšťanů v roce 1901, aby se rázem stala srdcem kultury ve městě.
Po rozsáhlé rekonstrukci dokončené v roce 2005 nabízí Měšťanská beseda nejreprezentativnější prostory ve městě pro konání nejrůznějších typů společenských a kulturních akcí. Přímo v historickém centru města se v jejích sálech a saloncích takřka denně konají koncerty, divadelní představení, plesy, večírky, filmové projekce, festivaly, přednášky, konference, školení nebo akce pro děti.
Unikátní historické prostory s několika sály a salónky, kinem, divadlem a kavárnou jsou přizpůsobeny náročným požadavkům na pořádání akcí.
Celková kapacita všech sálů je přes 1000 osob a odehrává se v nich na 2000 akcí ročně.
Zajímavosti z historie
Vynálezce František Křižík se za svého pobytu v Plzni zasloužil o to, že Velký sál Měšťanské besedy měl od samého počátku elektrické osvětlení. V roce 2004 po něm byl pojmenován Křižíkův salónek, který po rekonstrukci vznikl z původního ateliéru amatérských výtvarníků.
Klostermannův salónek u Velkého sálu se původně jmenoval Malá dvorana. Ta byla přejmenovaná po spisovateli Karlu Klostermannovi, jehož oblíbeným místem byla kavárna Měšťanské besedy. Podle pamětníků tu sedával, balil si své cigarety a vypravoval o milované Šumavě, kde se odehrávají příběhy jeho venkovské prózy.
První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk zavítal do Měšťanské besedy 2. října 1921 poté, co se s premiérem, ministry a předsedou parlamentu zúčastnil položení základního kamene Masarykovy školy na Pražském předměstí a veřejného cvičení Dělnické tělovýchovné jednoty na dostihovém závodišti v dnešních Štruncových sadech. Při této příležitosti si nenechal ujít návštěvu Měšťanské besedy, která v té době slavila 20leté výročí svého fungování.
Český herec a spisovatel Miroslav Horníček dokonce na Měšťanskou besedu vzpomíná v jedné ze svých knih: „Ano, byl jsem chlapcem, kromě nedělí, kdy mne matka oblékala za hocha a vedla na promenádu. Tato se konala každou neděli dopoledne před budovou Měšťanské besedy a spočívala v pomalém obcházení záhonů, mezi nimiž stála vojenská hudba a hrála takové ty citové věci. Chodilo se pomalu, lidí přibývalo, zástup byl sevřený a hustý, nad květinami šuměly vodotrysky a nad hlavami se vznášela vášeň Lehárova jako růžový mrak plný voňavky.“